Multimediální matka EKG
|
Herečce a výtvarnici Ester Kadlecové-Geislerové se před půlrokem zásadně změnil život. V dubnu se provdala za filmového architekta Jana Kadlece a v červnu porodila dvojčata. Jak se jí daří v nových rolích? „Jsem spokojená a šťastná,“ říká. Pro nejbližší období má jediný pracovní cíl: získat řidičák. Text: Markéta Večeřová; Foto: Ben Renč a Jan Kadlec |
|
Ester Geislerová: Mateřství je krásné - žádný pomíjivý pocit, ale láska navždycky. |
|
|
V čem se realita mateřství liší od představ, které jste měla? Myslela jsem, že nejtěžší bude začátek - návrat domů z porodnice, šestinedělí, kojení a vůbec první půlrok. Ale teď tuším, že obtížnější to bude, až děti začnou lézt, přibudou na váze a já je budu tahat po schodech nahoru a dolů. Jenže v každém období něco končí a něco jiného zase začíná, takže těžko říct. Teď je mi dobře, i když bývám unavená a moc se nevyspím. Každopádně musím říci, že celkově jsem o mateřství měla poměrně přesnou představu, protože bydlím ve stejném domě s mou nejstarší sestrou Lelou, která má dvě děti. |
|
Změnila vás nějak mateřská role? Určitě, ostatně nemáte na výběr - prostě musíte být zodpovědná a všechno stíhat. O vnitřní změně je těžké mluvit, je to krásné, ale hodně intimní. Jako když se zamilujete a potom všechno víc prožíváte. Přitom víte, že to není žádný pomíjivý cit, ale láska navždycky. |
|
Syna jste pojmenovali Jan Etien, dceru Mia Rosa. Jak jste přišli na tak neobvyklá jména? Říkáme jim Miuška a Honzíček. Jana jsme prostě museli mít, protože je to v naší rodině tradiční jméno. A Etien je odvozený od Eti, protože mi tak říkali doma. Jméno pro holčičku jsme vymysleli až na porodním sále. Rozhodovali jsme se mezi Miou a Rosou, nakonec jsme jí dali obě. Mia Rosa znamená moje růže. |
|
Vaše sestra Aňa má syna Bruna, druhá sestra zase Ference a Máriu. Jak se zdá,
zvláštní jména jsou ve vaší rodině obvyklá. Máte nějaké exotické předky? Vám ta jména připadají zvláštní? Mně se v dnešní době nezdají neobvyklá... Babička, tátova maminka, je maďarská Židovka. Jmenuje se Rožika, říkáme ji Róži. Strýc z tátovy strany, který má v Trutnově lékárnu, nechal udělat rodokmen - asi až do roku 1750, přičemž mimo jiné narazil i na nějaké Angličany a Turky. Každopádně mezi předky z té strany je hodně lékárníků, doktorů, hudebníků a herců. Předci z máminy strany byli sice většinou jen chudí nádeníci, zato často výtvarně nadaní. A máma jako akademická malířka v téhle rodinné linii pokračuje. |
|
Vaše původní rodina, alespoň podle toho, jak se o ní vy a vaše sestry v rozhovorech zmiňujete, působí trochu nekonvenčně. Jak to vnímáte vy? Mně se to těžko hodnotí, když v ní žiju. Každopádně si vzpomínám, že když byla Aňa malá, líbilo se jí u sousedů, protože tam fungoval řád. Ve dvanáct seděli u stolu, zatímco u nás si každý vstával, kdy chtěl, jedl, kdy chtěl, a dělal si, co chtěl. A pak si taky vybavuju, jak jsem vždycky dostávala do školy strašně zajímavé svačiny - těstovinové saláty, různá čínská jídla a tak - a přitom jsem snila o obyčejným rohlíku se šunkou, který jsem viděla u spolužáků. Prostě jsem toužila po tom, co měly ostatní děti. |
|
Co z toho, co jste získala doma, byste ráda předala svým dětem? Máma i táta (který s námi sice nežil, ale vídaly jsme se s ním) nám oba dávali hrozně velkou svobodu a riskovali, jestli to vyjde, nebo ne. A ono to vyšlo, a já doufám, že v sobě taky najdu odvahu a sílu, abych se o svoje děti tolik nebála a dokázala jim dát volnost. Protože teď mám o ně strašný strach a ten budu mít pořád. Když si třeba uvědomím, co jsem mámě prováděla, jak jsem se jí neozývala a byla jsem si jistá, že ona přece musí vědět, že jsem v pořádku… tak teď už vím, že jasné to není. Ale tehdy mi to nedocházelo. Taky mi vadily neustálé připomínky, jako třeba „vezmi si bačkory“, „obleč si košilku“, „nezapomeň šálu“ a tak - dnes už chápu, že můžete stokrát protestovat, ať vám to neříká, a ona stejně bude, i když vám bude padesát. |
|
Obávám se vyslovit otázku, která by obsahovala slovo „sestra“, protože vždycky protestujete proti srovnávání. Tak se aspoň zeptám: Srovnávají vás pořád, anebo se to lepší? Ale to už dnes není pravda, mluvit o sestrách mi nevadí. To bylo jen takové období, kdy jsem dělala hodně rozhovorů k nějakému filmu a nikdo si otázku na Anu neodpustil. Vadila mi ta novinárská omezenost. |
|
Jestli se vás nesnažili proste jen zaškatulkovat. Zatímco Aňa je jasne vyhranená - tedy herečka, o vás se mluví nejen jako o herečce, ale taky o výtvarnici a modelce. Jste možná trochu neuchopitelná. Vyrůstala jsem v uměleckém prostředí, pořád jsem si kreslila. Po základce jsem šla na Hollarku, což je grafická škola. A mezitím jsem už odmalička hrála v různých pohádkách, televizních reklamách, a pak taky ve filmech. Nakonec mě víc bavilo herectví, ale přitom jsem pořád studovala výtvarnou školu, která mi šla tak nějak sama od sebe. Takže jsem mohla dělat obojí. A vlastne mě hodně bavila i škola, a proto jsem se rozhodla jít na AVU. Vybrala jsem si obor multimédia a studuju v ateliéru Nová média Veroniky Bromové. Protože takhle můžu obojí spojit - výtvarno i zkušenosti z filmu, tedy z mediálního světa. |
|
Přiznám se, že si pod studiem multimédií neumím nic moc představit. Co byste po absolvování mohla dělat? Multimédia jako obor mají své výhody právě v tom, že připravují studenty jak na uměleckou dráhu, tak na práci mimo uměleckou sféru. Naucíte se dělat webové stránky, točit klipy a video klipy, dělat počítačové animace, pracovat s hudbou nebo s digitální fotografií, režírovat - prostě cokoliv audiovizuálního. Mě baví všechno, chci se naučit všechny ty počítačové programy propojovat - třeba natočit klip a vložit do něj počítačovou animaci. Zatím pokaždé, když jsem něco dělala, potřebovala jsem pomoc nějakého kamaráda, který mi materiál sestříhal. Ale já chci být svobodná a znát ty postupy a metody sama. Já mám vlastne k počítači vztah odmalička, hrála jsem si s ním už od peti let - máma si totiž hned po revoluci založila firmu na počítačovou animaci. |
|
Je pro vás tedy podstatnější herectví nebo výtvarnictví? On to každý chce pořád škatulkovat, ale já nemám potřebu sestavovat pořadí. Odpověděla bych jednoduše, že je dobré si od každé z těch činností odpočinout. Herectví mám ráda, protože se tam můžete emotivne vyřádit, pobíhat v kostýmu a sehrát nějaké drama, které má pro diváka smysl. U výtvarného umění je zase dobré, že nic není předem dané a můžete vytvořit věc, která je naprosto vaše a vyjadřuje nějakou vaši emoci nebo pocit. |
|
Hrála jste ve filmech, divadelní herectví vás nezajímá? Už jako dítě jsem chodila do dramatického kroužku, kde jsem pochytila základy herectví - jak správně dýchat, mluvit a chodit po jevišti. Divadlo jsem hrozně chtěla dělat ješte předtím, než jsem se rozhodla pro výtvarnou školu. Zatím jsem ale měla jen malé role ve dvou představeních v Divadle Na zábradlí. Pak jsem otěhotněla, tak jsem to musela vzdát. Taky předtím jsem měla nějakou divadelní nabídku, ale to zase bylo před maturitou a já si musela vybrat - přece jen jsem zvolila maturitu. Takže divadlu se nebráním, ale film mám radeji. Všechno tam můžete zahrát jen jednou a zaznamená se to - mám ráda kino jako fenomén, je proste víc audiovizuální. |
 |
Ideální auto Touareg: Rodina Ester Geislerové upřednostňuje bezpečnost a dostatek prostoru |
|
A kam vlastne řadíte modeling? Modeling pro mě v tomto kontextu neznamená nic. Ano, vyhrála jsem soutež Elite Model Look, využila jsem příležitosti, je to skvělá zkušenost. Ale nejsem typická modelka a nikdy jsem nebyla. Vždycky mě vnímali jen jako zajímavý typ - romantický se zrzavými vlasy. Takže: Baví mě cestování, baví mě i focení, ale nemůžu dělat jenom modeling, protože bych se zbláznila. Momentálně je stranou mého zájmu, ale nevylučuju, že bych nějakou zajímavou zakázku nepřijala. Až budu stará, aspoň budu mít nějaké hezké fotky. |
|
Máte už představu, kdy se chcete vrátit k práci? Nemám ted žádné plány, i školu jsem na rok prerušila. Dělám jen drobnější věci, třeba pro kamarádku, choreografku a tanečnici Kristýnu Bokovou-Liškovou jsem navrhla pozadí pro její taneční představení v Divadle Na zábradlí. Přiznávám, že kdyby přišla nějaká fakt zajímavá nabídka, dokázala bych si volno zařídit. Jinak ted plánuju dodělat si řidičák, který mám rozdělaný už asi pět let. Vlastně ho mám napůl hotový - absolvovala jsem jízdy, ale chybí mi teoretická část. Potřebovala bych řídit kvůli dětem, nebyla bych na nikom závislá a mohla bych je sama vozit k doktorce a tak. |
|
Jaké nároky máte na auto? Manžel dostal od svého štedrého tatíčka nového Touarega, který je pro naše potřeby zcela vyhovující. Musíme mít totiž hlavně velké auto, protože taháme na chalupu strašne moc krámu - kola, batohy, hračky, míče, sedačky, tříkolky, houpačky, bazénky. A taky musí být bezpečné. Celkově mám, co se aut týče, takový vizuální výtvarný pohled. Řeknu si třeba - „jé, to je hezké auto“, ale značku si už nezapamatuju. Ale někdy o autech ráda mluvím. Nedávno děti dostaly od tchána pěkný kočárek, a když teď s manželem vyrazíme na procházku, porovnáváme ten náš s ostatními kočárky, takže pak říkáme jako že „támhle jede škodovka“ a „tady parkuje nějaký fiátek“ a tak. Muj manžel je též vizuální umělec, takže design umí ocenit. |
|
Jaká jste řidička? Mě řízení hrozně baví. Občas takhle jedu kousek k Tesku a jsem z toho úplně vynervovaná - bojím se řidičů za mnou, aby mě v mých schopnostech nepřecenili. Taky se mi teď pořád zdají sny, jak řídím auto, jak mi to strašne jde a jak můžu všude jezdit. Což jsme nedávno na chalupě zkoušeli i ve skutečnosti. Vzali jsme Touarega, naložili do něj všechny děti a babičku a kam jsme ukázali, tam jsme jeli. Na kopec, i po sjezdovce nahoru. Všechno jsme vyjeli, všechny výmoly a rygoly. |
Vytisknout stránku
