Angelika byla můj nápad
|
Angelika byla můj nápad Monika Absolonová má sice tatínka proslulého vášní k autům, především k veteránům, ale dlouho se zdálo, že po něm tuto slabost ke koním pod kapotou nezdědí. Nakonec však zcela propadla kouzlu Ferdinanda, červeného Pola. Teď si její srdce získal odolný Touareg. Text: Markéta Večeřová ‹› Foto: Jiří Křenek |
 |
Zpěvačka: Vystupuje také sólově, ale z médií ji lidé více znají jako muzikálovou hvězdu. |
|
Zdědila jste tu lásku po něm? Zpočátku jsem vztah k autům moc neměla, a to až do chvíle, kdy jsem ke dvacetinám dostala od rodičů Volkswagen Polo. K tátovi totiž chodilo hodně lidí z mé branže a vždycky, když se ptali, čím jezdím, on musel potupně přiznat, že MHD, protože jsem si odmítala udělat papíry. Když mi pak pořídili to úžasné červené autíčko, bylo to s podmínkou, že si udělám řidičák do dvou měsíců. Napřed jsem nechtěla, ale pak, ještě když bylo zaparkované na dvoře, jsem si do něj začala chodit zpívat a pouštět hudbu. Až jsem si na něj tak zvykla, že jsem za jedenáct lekcí v autoškole dostala papíry a začala hned jezdit. Dodnes mám pocit, že to bylo moje nejmilejší auto. Asi proto, že bylo první. |
|
Takže jste si zvykla. Napřed jsem se snažila jezdit jen občas, ale pak už jsem z auta skoro nevylézala. Pojmenovala jsem ho Ferdinand. Bylo fajn, protože bylo malé, takže jsem v centru všude zaparkovala, a přitom bylo rychlé. Jezdila jsem v něm na výlety, učila se v něm, prostě všechno. Měla jsem tak svoje první soukromí, protože do pokojíku mi každý lezl. Zažila jsem v něm i první bouračku, kdy do mě na křižovatce narazila paní s velkým autem, a kdybych nezareagovala, asi bych dnes neměla nohy. Auto bylo úplně zničené. Jela jsem odtamtud rovnou do divadla a Jirka Korn mi tenkrát řekl: „Co se divíš – když jsi dala autu jméno Ferdinand, musela jsi počítat, že tě s ním někdo sestřelí!“ |
|
Teď jste se po pár letech opět vrátila ke značce Volkswagen. Proč? Vybrala jsem si Touareg, a to z mnoha důvodů. Od začátku jsem chtěla nějaké SUV auto – ne proto, že bych chtěla vyrážet někam do přírody, ale hlavně kvůli bezpečnosti. Další můj požadavek byl prostor, protože vozím na představení ještě dvě tanečnice a v soukromí velkého psa. Takže potřebuju velký kufr, buď pro něj, nebo na kostýmy. A protože v autě trávím hodně času, musí být pohodlné. Když v něm sedím při cestě na představení do Ostravy čtyři nebo pět hodin, nemůžu si dovolit vystoupit z auta celá rozlámaná. V SUV sedíte jako na židli, nemusíte se hrbit – zvlášť holky, které mají jako všechny tanečnice problémy se zády, to oceňují. Líbí se jim taky vyhřívaná zadní sedadla, která jsem objednala speciálně pro ně – hodně vystoupení máme v sezoně plesů, tedy v zimě. Pro mě je taky důležité, protože mám čtyři dioptrie, že při řízení sedím výš než v normálním autě, takže mě za tmy neoslňují protijedoucí auta. Touareg navíc dobře sedí na silnici – mám v něm vzduchový podvozek, a můžu si tedy určit, jestli má auto víc plout, nebo sedět pevněji. Jen se teď bojím, abych nepřišla kvůli rychlé jízdě o body – mám sice doteď plný počet, jenže v tomhle autě vůbec rychlost necítíte! Tuhle jsme si s holkama povídaly a já najednou zjistila, že jedeme 180! |
|
Pořád řídíte ráda? Strašně. Ale na vystoupení mě poslední dobou začal vozit brácha. On teď odmaturoval, takže mě má jako brigádu. Už mi není dvacet a po představení bývám víc unavená. Navíc v tomhle povolání máte buď hodně práce, nebo žádnou, nic mezi neexistuje. |
|
Hodně lidí vás má zařazenou v kategorii muzikálové zpěvačky.
Dáváte muzikálům přednost před sólovou kariérou, nebo se
prostě o vás v souvislosti s nimi víc mluví a píše? Nemůžu říct, že bych měla muzikály raději, je to spíš tou větší medializací. Začínala jsem jako sólová zpěvačka, a když mi bylo šestnáct a vydávala jsem svou první desku, žádný muzikál tu nebyl. První, v němž jsem účinkovala, byl Dracula. A vidíte, letos je to už dvanáct let, co hraju divadlo – vyzkoušela jsem si i činohru. Jinak, muzikál i sólová kariéra jsou provázané. Na vystoupeních zpívám kromě vlastních písniček hodně skladeb z muzikálů a musím říct, že moje desky většinou vznikají tak, že mě někdo vidí zpívat v muzikálu a nabídne mi spolupráci. Já bohužel nejsem autorka – maximálně jsem schopna napsat si text, ale hudbu už ne. Je pravda, že moje desky se zatím nesetkaly s tak velkým ohlasem, ale je to i tím, že moje písničky se moc nehrají v rádiích. Údajně proto, že jsem muzikálová zpěvačka. Je to začarovaný kruh. |
|
Která muzikálová role se vám nejvíc vryla pod kůži? Snažím se vžít do každé postavy a měla jsem štěstí, že jsem si opravdu v každé něco našla. Mylady ve Třech mušketýrech jsem dokonce dostala k narozeninám – věděla jsem, že je to potvora. Když jsem si přečetla scénář, kde je děj hodně zhuštěný, zjistila jsem, že vlastně vždycky jen přijdu na jeviště někoho zapíchnout a zase odejdu. Napřed jsem si říkala: to je teda radost, hrát takovou roli! Ale pak mě začala bavit a nejvíc jsem si užila její popravu – je to emočně vypjatá scéna, kdy Mylady zoufale prosí o pomoc. Jsem totiž v civilu hodně emotivní, a když se vybiju na jevišti, nemám potom takové citové výpady v normálním životě. Takže pro mě je vždycky ukrutné léto s divadelními prázdninami, kdy se nemám kde vybrečet a vyřvat. |
|
Co pro vás znamenala Kleopatra? Kleopatra byla vstupenka mezi „velké holky“. Já jsem do té doby hrála pět let v Draculovi, pak ve slovenské verzi Krysaře, až přišla Kleopatra. To byla a je moje životní role – strašně mě bavila a díky ní si mě všimlo víc lidí. Od té doby dostávám samé krásné role. Vážím si toho, protože zpívám od roku 1993 a prvních devět let jsem se dost plácala – vždycky byla práce, a pak zase ne. Není snad nic horšího, než být neúspěšná umělkyně. Sedíte doma a čekáte, až vám někdo zavolá, a když to trvá čtvrt roku, máte pocit, že jste úplně nejhorší na světě. Já tehdy akorát chodila na hodiny zpěvu k profesoru Klezlovi a pravidelně jsem jedla, což na mně bylo dost vidět. Zpětně nechápu, kde se ve mně vzala ta zaťatost, že to někdy vyjde. Navíc já byla „ta zpěvačka od Michala Davida“, což bylo tehdy skoro stigma. Zaplaťpánbůh Michal teď už zase získal renomé – a zaslouženě, on je úžasný muzikant a podle mě náš nejúspěšnější muzikálový autor. |
|
V Angelice se zřejmě vyřádíte emotivně i fyzicky.
Celou dobu prakticky neopustíte scénu… To je pravda. Režisér Bednárik mě od začátku varoval, že je to „role-mamut“, ale taky je to strašně hezká role. Musím se pochlubit, že Angelika jako muzikál byla vlastně úplně na začátku můj nápad. Pro mě to byl stěžejní příběh, když jsem byla malá. Koukala jsme se na ni pořád dokola a představovala si, že budu jako ona – krásná, chytrá a cílevědomá, zkrátka osudová žena. A v průběhu natáčení desky jsem hučela do Michala Davida, který ji produkoval, že by to bylo skvělé téma pro muzikál a on jenom říkal: „Uvidíme.“ Nakonec se do Angeliky opravdu pustil. Měla jsem z toho radost, protože si myslím, že je to pro muzikál ideální téma. |
|
Proč myslíte? Když jdu do divadla, nemám náladu řešit tam nějaká dramata. Jako divák si chci hlavně odpočinout a odcházet s úsměvem na rtu, případně mírně dojatá. Myslím, že spousta lidí to cítí podobně. A Angelika je přesně ten příběh, který vám tohle poskytne. Je to kýč jak bič, ale taky pohádka pro dospělé, ideální balzám na duši v době, kdy jsme neustále vynervovaní, že něco nestíháme. V případě Angeliky taky prvně vídám, že představení končí a diváci, většinou páry, se drží za ruce. A to mě dojímá. Ostatně i my herci, když jsme Angeliku zkoušeli, jsme přitom několikrát buleli. |
|
Tak mě napadá – když dokážete s lidmi udělat tohle, proč
máte potřebu ještě dělat charitu? Já už za dobu své kariéry zpívala na mnoha charitativních akcích – dokonce musím říci, že jednu dobu jsem byla moc ráda, že si můžu aspoň někde na veřejnosti zazpívat. Myslím si, že je důležité dělat něco, zač nedostanete zaplaceno a co někomu prospěje. A když může moje jméno, potažmo moje vystoupení někomu pomoci, tak to je přece minimum, co můžu pro druhé podniknout, ne? Je pravda, že dnes už si charitativní akce vybírám – ne proto, že bych byla nafoukaná, ale protože se mi v minulosti vícekrát stalo, že jsem vystoupila na dobročinném podniku, a pak jsem zjistila, že peníze nedošly tam, kam měly. Takže se snažím, aby charita, jíž se účastním, byla solidní a průhledná. Což stoprocentně platí například o Avonu, který si mě vybral jako tvář pro své aktivity v rámci boje proti rakovině prsu. To je zrovna problematika, jež se mě vnitřně dotýká – v naší rodině sice nikdo touto chorobou neonemocněl a já si neumím představit, že by mě někdy postihla taková diagnóza, ale dovedu si představit, jaký to musí být obrovský nápor na psychiku. A proto oceňuju, že se Avon takhle snaží získat prostředky na výzkum rakoviny prsu a na prevenci. |
|
Spolupracujete s nějakou nadací dlouhodobě? Když je příležitost, zpívám pro Kapku naděje Venduly Svobodové, pro Nadaci Terezy Maxové nebo pro nadaci Slunečnice, kterou založila Helena Houdová. Někdo si možná řekne: Co to pro ni je, někde vystoupit? Jenže asi nikoho nenapadne, že když někde zazpívám bez nároku na honorář, do stejného regionu mě nepozvou následující tři měsíce ani na běžný koncert – protože jsem tam už prostě zpívala. Takže vlastně nevěnuju jen honorář za jeden večer, ale za další koncert, který bych tam možná měla. |
Vytisknout stránku
