Kaňon přesně na tělo
|
Kaňon přesně na tělo Vyprahlá oblast na jihozápadě Spojených států nabízí úchvatné pohledy na krajinu s hlubokými kaňony a bizarními skalami z červeného pískovce, ale i netušená dobrodružství v méně známých, ale o to krásnějších úzkých soutěskách, zvaných slot canyons. |
| Nevinnost sama: Vstup do kaňonu vypadá docela nevinně, uvnitř však budete potřebovat > pevné nervy. | 
|
| Tektonickými pohyby vyzdvižená Koloradská náhorní plošina, o celkové ploše 390 000 km2, se rozkládá na území čtyř jihozápadních států USA – Colorada, Utahu, Arizony a Nového Mexika. Ačkoli leží ve výšce 1500–3100 m n. m., převažuje zde vyprahlá, kamenito-skalnatá poušť a polopoušť. Krajině dominuje červeně zbarvený pískovec, do kterého soustavná eroze během mnoha milionů let vyhloubila nespočetné množství kaňonů a bizarních skalních útvarů. |
 |
Hannover, říjen 2007: Čeští fanoušci slavného modelu na srazu nechyběli. |
| Nás tentokrát zajímají především úzké skalní soutěsky, anglicky nazývané slot canyons. Tyto soutěsky mohou být různě dlouhé i hluboké, široké bývají od pár desítek centimetrů až do několika málo metrů. Necháváme tedy za zády všechny okolní známé národní parky, jako jsou Grand Canyon, Zion, Arches nebo Canyonlands, a vydáváme se do méně známého parku Grand Staircase-Escalante National Monument, do oblasti řeky Escalante River. |
| Naše první kroky vedou do rangerské stanice v osadě Escalante. Velmi ochotný ranger nás informuje o stavu terénních cest a předpovědi počasí. Tyto údaje jsou totiž pro nás v tuto chvíli ze všeho nejdůležitější, dá se říct přímo životně důležité. Případná bouřková voda, jež se v podobě přívalové vlny prožene veškerými vyschlými řečišti, má totiž nesmírnou ničivou sílu. Flash flood, jak se jí říká, smete všechno, co jí stojí v cestě. Nebezpečné na ní je i to, že se dá jen těžko předvídat. Může přijít dokonce zcela nečekaně, s každou na míle vzdálenou průtrží mračen. Z tohoto důvodu by se za špatného počasí neměl nikdo v kaňonech ani v nízko položených oblastech vůbec zdržovat. Bezprostředně po deštích může být průchod soutěskami velmi komplikovaný. Často v nich stojí voda, která se musí přebrodit nebo v hlubších úsecích dokonce přeplavat. |
| Co se týče silnic, je nutné předem vědět, že v Grand Staircase- Escalante jsou všechny nezpevněné. Proto je přístup normálním osobním autem do této oblasti jen velmi omezený. Podle stavu silnice se člověk na některých úsecích neobejde dokonce ani bez dobrého terénního vozidla s náhonem na čtyři kola. Naše dřívější zkušenosti tuhle skutečnost jen potvrzují. |
| Od rangera dostáváme navíc tipy hned na několik výšlapů a přehlednou mapku parku. Topografickou mapu se zakreslenými všemi nerovnostmi terénu, kterou by si na cestu sem měl každý pořídit, už máme. Jinak se budeme ve spletitém skalním řečišti muset spolehnout hlavně na náš dobrý orientační smysl. Veškeré potřebné informace je možné získat rovněž na stanicích v Cannonville nebo Kanabu. |
| Krajina okolo Escalante River působí na první pohled velmi suše. Dominuje jí červený pískovec, jehož zbarvení je způsobeno příměsí železa a manganu. Červené jsou nejen skály, ale i vyschlá řečiště, veškerá prašná půda, písek, nezpevněné cesty, vyšlapané stezky a někde také asfaltová silnice. Ze země porostlé řídkou trávou vyrůstají převážně jalovce. V hlavních kaňonech, kde se voda zdržuje nejdéle, rostou dokonce i listnaté keře a stromy. Když vydatně zaprší, ožijí najednou i suché pláně. Rozkvetou přízemní velkokvěté bílé pupalky, fialové svazenky, křehké květy sporýše, bílé durmany, oranžově zbarvený sléz a nakonec i juky. Z pichlavých kaktusů vyraší růžové nebo nachově červené květy. Je právě jaro, pár dní po dešti, a tak se máme na co dívat. |
| Spirit světla: Beze slov. S pouhým mlčením. | 
|
| Slot canyons jsou pověstné svou neobyčejnou krásou. Dochází v nich totiž k neuvěřitelné hře červené barvy pískovce, odraženého slunečního světla a tvaru vyhlazených skalních stěn. Každá jejich další zvláštnost, jako třeba zajímavé zvrstvení, dvoubarevné proužkování nebo vodou naplavené zapříčené kmeny, ještě více umocňuje úžasný pocit, který tady na každého dolehne. |
| Přesto se o těchto kaňonech moc nepíše, a tak zůstávají člověku trochu utajeny. Mnohé z nich nemají ani jména. Aspoň ne taková, která by se dala najít na každé mapě. Názvy jako Dry Fork, Coyote Gulch, Harris Wash, Fortymile Gulch, Hurricane Wash, Brimstone Gulch dostaly pouze ty nejznámější. Člověk se musí horko těžko dopátrat, co vlastně chce vidět, kam vlastně chce vyrazit. A když si z toho velkého množství kaňonů konečně vybere, ještě stále neví, co všechno ho na cestě přesně čeká. |
| Ke kaňonům, do kterých máme namířeno, vede nezpevněná terénní cesta zvaná Hole in the Rock Road. Kousek od ní začínají traily směřující dolů do spleti vyschlých řečišť. V mnohých z nich se klenou i krásné, vodou vymodelované skalní mosty. Některé jsou opět beze jména, některé s názvy jako Escalante, Mamie Creek, Jacob Hamblin, Coyote Natural Bridge nebo Cliff, Stevens,WindowWind, CedarWash, Bement a Sunset Arch. |
| Pohybujeme se v nadmořské výšce 1630 metrů. Přesto je dnes zase pěkné vedro. Poušť se skutečně nezapře. Máme s sebou dostatek pitné vody, a to je hlavní. Obloha je bez jediného mráčku. Snad nebudeme mít smůlu a nebude pršet někde jinde. Aspoň těch několik hodin, co budeme dole v kaňonu. Než se tam však dostaneme, musíme našlapat ještě dobré dvě míle. Nic oproti tomu, co máme do dnešního dne už za sebou. |
| Auto necháváme stát na primitivním parkovišti a vydáváme se po vyšlapané stezce směrem do vyschlého, červenými skalisky obklopeného říčního koryta. Když jsme dole v hlavním řečišti, míjíme po levé straně další dva kaňony. Ty si však necháváme na pozdější hodinu, možná na zítřek. Šlapeme ještě jednu míli dál po proudu. Nestačíme se divit, kolik je tu zeleně. Obcházíme skalnatý ostrov. Konečně jsme tady – u skalní průrvy, která se šklebí mezi červenými pískovcovými stěnami. |
| Po pravé straně se mihne růžová ještěrka, stejně tak růžová jako všechno kolem. Na chvíli před námi zapózuje a pak opět zmizí mezi kameny. Jsme tu zase sami, jen my dva a ta soutěska. Skalní průrva je přibližně metr široká – zatím. Hluboká může být odhadem takových 20–30 metrů. Uvidíme, jak bude vypadat dál. Včera jsme se v jiném kaňonu kvůli vodě nikam nedostali. Vcházíme váhavě do zužující se soutěsky. Její chlad se nám otírá o holé nohy. |
| Po pár metrech narážíme na zaklíněný velký balvan, který visí takových 40–50 centimetrů nad zemí. „To nám to pěkně začíná!“ říkáme si. „Nedá se nic dělat, budeme se tady asi plazit i po břiše!“ |
| Netrvá dlouho a musíme se štěrbinou vyloženě prosoukávat. Máme to o to těžší, že s sebou vlečeme každý ještě svůj batoh a celou fotografickou výstroj. Batoh teď musí ze zad do jedné ruky. Do druhé přijde stativ. Není to žádná legrace, když musí člověk při prolézání úzkou soutěskou dávat ještě pozor na foťák, který se mu houpe na krku. |
| Čím dál častěji musíme zdolávat úseky úzké jen 25 až 30 centimetrů. Postupujeme soutěskou pomalu krok za krokem. Vypadá, že je tu všude sucho. „Aspoň něco,“ hodnotíme situaci pod nohama. Jinak totiž na sobě máme už nejednu odřeninu. Ale i tak si libujeme, v jaké jsme prekérní situaci. Vyloženě máme dětinskou radost, jak je nám „špatně“. Dá se říct, že si každý svůj krok a každý svůj dotyk o chladivé stěny přímo vychutnáváme. |
| Je tady opravdu dost těsno. Nic pro ty, kteří trpí klaustrofobií. Při velké vodě by se z tohoto kaňonu obzvlášť těžce utíkalo. V krátkém okamžiku, který může skutečně a v podstatě kdykoli nastat, není najednou cesty tam ani zpátky. I nám je aspoň na chvíli poněkud úzko – nejen na těle, ale i na duši. Aspoň do té doby, dokud nás zase neuchvátí krása, která nás obklopuje – do slova a do písmene. |
| Konečně se můžeme zase otočit. Jsme v kaňonu, na jehož kráse si přírodní síly daly opravdu záležet – v pískovcové usazenině jsou přimíchány ohlazené kamenné kuličky, které do poloviny vyčnívají ven z červených stěn. Jak dobře vypadají, nemusím myslím ani moc popisovat. Na stěny pískovcové soutěsky začíná právě dopadat odražené sluneční světlo. Červená barva pískovce jen září. Jsme jak u vytržení. Tolik krásy na tak málo centimetrech! Najednou je z dálky slyšet hekání. Za nějakou chvíli se z úzkých stěn vysoukávají dvě postavy – blázni jako my. V širším úseku nás s úsměvem míjejí. |
| Pokračujeme dál. Miloš je kus vepředu a prozkoumává kaňon nalehko. Vrací se o trochu víc odřenější a s úsměvem prohlašuje, že se ještě zapotíme. Má pravdu, protože nás čeká prudký, dá se říct kolmý výšlap. Tahat batohy je otrava. Bez zátěže bychom to měli o něco snažší, ale bez ní bychom zase nic nenafotili. A to by byla hrozná škoda. |
| V nitru Země: Člověk obklopený krásou přírody najednou zapomíná na všechny vymoženosti civilizace. | 
|
| Jsem první na řadě. Leze se mi dost těžko. Mám slabé prsty a těžký zadek. Opírám se o stěny. Pomáhám si svým pozadím. Mám obavy, abych nesletěla dolů. To bych zaplácla Miloše, který do mě zespodu strká. V nejlepším případě bych se při pádu někde zaklínila. |
| Zjišťuji, že opravdu nejsem žádný horolezec. Konečně jsem nahoře. Vytahuji jednu věc po druhé – jeden batoh, druhý batoh, jeden stativ, pak i ten druhý. Potom je na řadě můj fotoaparát a pak zas ten jeho. Nakonec leze Miloš. Musím uznat, že mu šplhání nahoru jde o moc líp. |
| Čeká nás obtížný úsek. Soutěska je nejen hodně těsná, ale navíc se ještě kroutí, a to dost dlouho, takže máme na nějakou dobu o zábavu postaráno. Co chvíli se totiž něco nebo někdo ve skalní štěrbině zapříčí. Nejvíc ze všeho však trpí batohy. Vypadají už dost odřeně, jako by sloužily dobrých padesát let. |
| Trochu přeháním. Zas taková hrůza to není. I ti „víc při těle“ se soutěskou protáhnou. Jsou „měkčí“, a tak si svoje kosti aspoň tolik neodřou. Což jedna dáma potvrzuje. Ještě pořád se směje. Na chvíli se zastavujeme. Za námi se prodírají další dobrodruzi. Někteří svou cestu u hromady zaklíněných napadaných balvanů vzdávají. My jdeme dál. Chceme vidět, jak vypadá kaňon na konci. Zase si hrajeme na horolezce. Konečně jsme se vším, s celou svou zátěží, nahoře. Nelitujeme potu ani námahy, protože to stojí skutečně za to. |
| Horní úsek tvoří tvarově opravdu velice zajímavé pískovcové partie. Jeho tmavě zbarvené, jakoby spečené tvrdé vrstvy vypadají nadmíru dramaticky. Téměř na konci nás čeká i malý skalní most. Máme štěstí, protože je právě krásně osvětlený. Počítám, že jeho průchozí otvor může být vysoký takových 160 centimetrů. Je to právě jeden ze skalních mostů, který nemá žádné jméno. Není v mapě dokonce ani zakreslený. Pro nás má však velmi symbolický význam. |
| Je nám líto, když jsme z kaňonu venku. Tak líto, že se ještě dnes vydáváme do oněch dvou kaňonů, kolem kterých jsme na začátku naší cesty jenom prošli... A zítra, zítra půjdeme i na ten čtvrtý! |
 |
Je tady opravdu dost těsno. Nic pro ty, kteří trpí klaustrofobií. Při velké vodě by se z tohoto kaňonu obzvlášť těžce utíkalo. |
Vytisknout stránku
