White Sands – bílá královna
| Krajina ve White Sands vypadá jako pokrytá čerstvě napadaným sněhem. Jen juka, kaktusy a nesmírné vedro svědčí o tom, že jde skutečně o poušť. White Sands, ležící na jihu Nového Mexika, je královnou mezi pouštěmi a dokonce tou největší bílou pouští na světě. |
|
|
| Vjižní části široké rozlehlé pánve Tularosa Basin leží opravdový klenot mezi všemi pouštěmi – poušť s dunami bílými jako sníh. Pánev nacházející se v nadmořské výšce okolo tisíc dvě stě metrů nad mořem je obklopena prstencem kostrbatých hor San Andreas a Sacramento Mountains. Vysoká nadmořská výška a jižní poloha se výrazně odrážejí na tamním klimatu – v podobě drsné pouště. Život na sněhobílých dunách se musí přizpůsobovat krutým letním vedrům a nízkým zimním teplotám. Vegetace odolává neustále se pohybujícím dunám – pichlavé listy juky někde zasypává písek, jinde keříkům„utíká země pod nohama“. Když se mezi „bílým nic“ objeví vzrostlý listnatý strom, je to skoro jako zázrak. |
| Část písečných dun a kousek přilehlé plošiny zvané Alkali Flat spadá do přírodního parku White Sands National Monument rozkládajícího se na ploše 582 kilometrů čtverečních. Na americké poměry celkem malý park. Od návštěvnického centra plného veškerých potřebných informací vede mezi bílé duny jediná silnice. |
| Už i samotná cesta do srdceWhite Sands vypadá velmi dramaticky. Začíná zcela nevinně s trochou bílého písku a množstvím vegetace. Postupně se začínají zvedat duny a rostliny řídnou. Písku neustále přibývá, až je ho plná i asfaltová silnice. Pohled na cestu klame. Uježděná vrstva zrníček krystalického sádrovce se leskne a září svou bělostí tak, že každý řidič dokonce podvědomě zpomalí – jen aby nedostal na „náledí“ smyk. Lekne se o to víc, když proti němu zcela nečekaně vyjede „shrnovač sněhu“. Skutečně, nebýt pouštních rostlin a nesnesitelného vedra, mohl by si člověk lehce připadat jako někde v zasněžených horách. |
| Od cesty se dá pak vyšlápnout do terénu – na značenou trasu nebo jen tak, kam člověka nohy zanesou. Po celou dobu ho obklopuje oslnivě zářící bílá krása orámovaná vzdáleným kostrbatým pohořím. A nad tím vším krásnem se klene nebe sytě modré barvy. |
| V létě tady teploty dosahují v průměru okolo třiceti šesti stupňů Celsia. Rtuť se však může vyšplhat až na dobrých čtyřicet stupňů. Všeobecně platí, že za horkých slunečných dnů se nemá nikdo zdržovat dlouho na přímém slunci. V bílé poušti tohle platí dvojnásob. |
| Zimy jsou zde relativně mírné. Je však třeba počítat s tím, že v chladnějším období teplota se zapadajícím sluncem znatelně poklesne – přes noc někdy až na bod mrazu. Za studené vlny se může ochladit až na minus sedmnáct stupňů Celsia. Nejnižší zaznamenaná teplota klesla dokonce na neuvěřitelných minus třicet dva stupňů. |
| Ve White Sands spadne za rok průměrně sto devadesát milimetrů srážek, a to většinou při letních bouřkách. Sníh je poměrně vzácný a z čistě optického hlediska možná i zbytečný. |
| Největší a nejdůležitější úlohu v této oblasti hraje vítr. Převážně během jarního období (od února do května) tamní příroda hodně zakusí. Silné a vytrvalé jihozápadní větry se často mění v opravdovou vichřici. Pouštní písečné bouře, které mohou trvat i několik dní, bičují vše, co se jim postaví do cesty. Pobyt na bílých dunách za těchto podmínek pak může být hodně nebezpečný. Stopy zmizí během krátké chvíle, obzor se ztratí v bílém závoji, často není vidět ani na krok. Jediné, podle čeho se dá za bouře orientovat, jsou pro určité trasy zabodnuté dřevěné tyče. |
| Překvapení: Na poušti můžete potkat i „sněžný pluh“ – iluze zimního výletu je dokonalá. Nebýt nesnesitelného vedra. |
| Vliv nedalekého Mexika není cítit jen z názvů okolních městeček, ale i z charakteru biotopu. Až sem do Tularosa Basin zasahuje totiž nejsevernější cípek mexické pouště zvané Chihuahua Desert s její typickou vegetací. Přestože se musí všechno živé denně potýkat s velmi nepříznivými povětrnostními podmínkami, napočítali biologové v parku na pět set druhů rostlin a živočichů. Pobyt jim znepříjemňují vysoké denní teploty během léta, spalující a vysušující sluneční paprsky, citelná noční ochlazení v zimním období, nízké množství srážek, ale i náhlé prudké deště. Ani zásaditý charakter substrátu nevyhovuje kdekomu. Každý se také musí potýkat s neustále se pohybujícím pískem. Z toho důvodu se daří organismům nejlépe na kraji dunového pole. |
| Několik druhů trav, kaktusů, juk, keřů a stromů se dovedlo důkladně přizpůsobit nestálému substrátu svými rafinovanými, často několik desítek metrů dlouhými kořeny. Takzvaná „Soaptree Yucca“ je schopná prodlužovat samotný kmen natolik, že její listy vždy vyčnívají ven z písku. Za rok tak může povyrůst až o třicet centimetrů – na poušť obdivuhodný výkon. Na bílých dunách se setkáte dokonce i se zvláštním druhem osiky. |
 |
Ladné křivky: Silné a vytrvalé větry vytvářejí z písku jednu dunu za druhou. |
| VeWhite Sands však ze všeho nejvíce pravděpodobně zaujmou podivné keře na „podstavcích“. Pedestal plants, jak se jim anglicky říká, vyrůstají roztroušeně přímo mezi dunami. Jsou vysoké obvykle přes deset metrů, takže jsou často viditelné už z dálky. Tyto keře rostly kdysi do výšky spolu s narůstající dunou. Když později vítr písek zase odvál, zbyl po putující duně pod keříkem pouze obnažený a zatvrdlý kořenový bal. |
| S životu nepříznivým prostředím zápasí dennodenně i množství živočichů. Rostliny jim přinášejí stín, ochranu před sluncem a vanoucím pískem, útočiště před nepřáteli, potravu a tekutiny. Jako v každé jiné poušti, tak i tady se většina zvířat zdržuje přes den ve svých skrýších. Za potravou se vydávají teprve na večer nebo v noci. Na druhý den je možné spatřit v písku stopy různých drobných hlodavců, králíků, tarbíkomyší, skunků, jezevců, hadů, kojotů, lišek nebo prapodivného urzona, anglicky „Porcupine“ (dikobrazu podobné zvíře s dlouhými, bíle žíhanými, tmavě hnědými chlupy, protkanými tvrdými bodlinami). Ještěrky, brouci a ptáci jsou aktivní i přes den, kdy většinu času tráví s oblibou v blízkosti vegetace. V parku žijí také škorpioni, tarantule a tři druhy chřestýšů. |
| Noc uprostřed dun: Návštěvníci mohou strávit v přírodním parku jedinou noc. Vydržet spartánské podmínky na tábořišti však stojí za to. | 
|
| Pět centimetrů velký kapřík „White Sands Pupfish“, vyskytující se na několika místech rozlehlé pánve Tularosa (především však v Lost River), je opravdovou biologickou raritou – „žijící fosílií“. Prapředkové těchto drobných rybek pamatovali ještě doby, kdy se v oblasti nacházela velká pleistocénní jezera. |
| Velkou zvláštností ve White Sands je také fenomén bílého zbarvení. Je známý především u drobné, normálně hnědě zbarvené myšky zvané pytlouš, anglicky „Plain Pocket Mouse“. Bílé myšky dokonale splývají se svým okolím. Jsou tak daleko lépe chráněny před nepřáteli. Bílé jsou dokonce i dva druhy ještěrek a některý hmyz. |
| V roce 1969 z Afriky dovezený přímorožec „Oryx“ se velmi dobře přizpůsobil tamním pouštním podmínkám. Rozmnožil se dokonce natolik, že se v současné době stává pro původní rostlinstvo, a tím i živočichy, vážným ohrožením. |
| White Sands National Monument je v letní sezoně (od konce května do poloviny srpna) otevřený denně od sedmi do jednadvaceti hodin, v zimním období zpravidla od sedmi ráno do západu slunce. Vstup do západní části parku je omezený. Lake Lucero, místo, kde písečné duny vznikají, je možné navštívit pouze jeden den v měsíci v rámci několikahodinové túry pod vedením zkušeného rangera. |
| V samotném parku není žádná možnost ubytování ani organizovaný kemp. Pro dobrodružnější povahy se nabízí možnost přenocování ve „White Sands Backcountry Campsite“, a užít si tak neobvyklou bílou poušť přímo pod hvězdným nebem. Pro táboření ve velmi jednoduchém tábořišti (dřevěná tyč s číslem od jedné do deseti, jinak kromě hromady písku nic) je nutné si obstarat zvláštní povolení, které je možné získat v návštěvnickém centru. Početně omezený permit platí pouze na jednu jedinou noc. Využití této jedinečné možnosti za spartánských podmínek se ale vyplatí, protože jenom tak se můžete dívat na tichou „černou poušť“, jak dlouho budete chtít. |
| Pozdě odpoledne se totiž začne barva bílého písku pozvolna měnit. Zlatou vystřídá na sklonku dne barva růžová. A když slunce zapadne, ponoří se krajina do modrého stínu. Zatímco nebe rychle tmavne, bílý písek ještě stále svítí do nastávající tmy. Je to opravdu velmi zvláštní, když je země světlejší než obloha. Najednou vám připadá, jako by dole bylo nahoře a naopak. Jako byste místo po písku chodili po nebi. A potom už nastává tma. Temná a tajemná. Někdy s měsícem, někdy bez něj. Ale ty miliardy hvězd, ty jsou tady vždycky. Vy se pak pomalu vracíte, očima mžouráte do černa a za svitu baterky doufáte, že v těch dunách najdete cestu zpátky. Někdy to máte těžší, protože mezi nekonečnými dunami hledáte svůj stan. |
| Po dlouhé pestrobarevné noci přichází opět zářivé bílé ráno… |
| Keře na podstavcích: Kdysi rostly do výšky spolu s dunou. Když vítr písek odvál, zbyl pod keřem vysoký kořenový bal. |
|
Proč má písek bílou barvu Písek ve White Sands není zajímavý pouze svou čistě bílou barvou, neobvyklé je i jeho chemické složení. Obyčejný písek se většinou skládá z drobných zakulacených zrníček křemene. Jeho okrová, růžová až červená barva je způsobena příměsí železa a manganu. V zrníčkách bílého písku lze rozpoznat drobné, lesklé, často šupinkovité nebo jehličkovité krystalky. Jde o jemně rozdrolený selenit – vláknitou odrůdu sádrovce. |
| Před dvěma sty padesáti miliony let se vypařováním vody na dně mělkého moře postupně vysrážel pevný nerost – sádrovec. Místy vytvořil až sto padesát metrů mohutnou vrstvu. Při formování pohoří Rocky Mountains (přibližně před sedmdesáti miliony let) vznikla na místě dávného moře obrovská kopule, která se za dalších padesát osm milionů let vlivem své váhy začala postupně propadávat. Pohoří San Andreas a Sacramento Mountains, tvořící v současnosti kolem Tularosa Basin znatelný prstenec, jsou pozůstatkem této pradávné zaoblené vyvýšeniny. Geologickými pohyby narušené vrstvy podlehly následné povětrnostní erozi. Za normálních okolností bývá deštěm a tajícím sněhem rozpuštěný sádrovec postupně odplavován a řekami nepozorovaně odnášen zpátky do moře. Jelikož Tularosa Basin nemá žádný přirozený odtok, prosakuje minerálem obohacená voda zpátky do země. Nadbytečná se pak shromažďuje v nejníže položeném místě na samém úpatí hor San Andreas. |
| V mělkém, periodicky vysychajícím jezeře Lake Lucero krystalizuje síran vápenatý zpět do pevné formy. Během vlhkého období, ve kterém odpařování probíhá znatelně pomaleji, vznikají obzvlášť krásně vyvinuté, tabulkovité krystaly průhledného, kouřově zabarveného selenitu. Tato vláknitá odrůda sádrovce tvoří místy až jeden metr silná kompaktní ložiska. Působením zimy, tepla, vlhka, sucha a větru se relativně měkké krystaly neustále narušují a drolí na malá lehká zrníčka bílého písku. Silné, vytrvalé, především v jarním období vanoucí jihozápadní větry a bariéra v podobě protilehlého pohoří jsou příčinou vzniku písečných dun. Nejdříve se vytváří jednotlivé duny, pak dunové pásy a nakonec souvislé dunové pole. Mírně zvlněné písečné duny dosahují výšky okolo patnácti metrů. Působením větru se neustále mění a pohybují směrem na severovýchod. |
|
|
Vytisknout stránku
