Volkswagen Užitkové vozy - Volkswagen Magazín - Táborskem po stopách Františka Křižíka

Volkswagen Volkswagen Magazín

Táborskem po stopách Františka Křižíka

Tábor a krajina kolem Lužnice jsou častým cílem víkendových výletů i dovolených.
Řeka Lužnice, která pramení na rakouské straně Novohradských hor, míří nejprve oblastí rybníků kolem Třeboně do nitra Čech, ale pak se širokým obloukem vrací přes jižní okraj Tábora na jih a za Bechyní se vlévá do Vltavy. Přímo na řece, ale i uprostřed tohoto širokého oblouku najdete množství zajímavých míst.

Tábor a krajina kolem Lužnice jsou častým cílem víkendových výletů i dovolených. Řeka Lužnice, která pramení na rakouské straně Novohradských hor, míří nejprve oblastí rybníků kolem Třeboně do nitra Čech, ale pak se širokým obloukem vrací
přes jižní okraj Tábora na jih a za Bechyní se vlévá do Vltavy. Přímo na řece,
ale i uprostřed tohoto širokého oblouku najdete množství zajímavých míst.

Ale pojďme dál po proudu. Následuje barokní zámek Měšice na východním předměstí Tábora a poutní kostel v Klokotech na jeho západním okraji, ale především samozřejmě samotný Tábor s dochovaným unikátním systémem středověkého opevnění, spletitým labyrintem podzemních chodeb a hradem Kotnov.

Úsek Lužnice z Tábora do Bechyně nabízí nejkrásnější kus přírody, jaký můžete na této řece spatřit. Myšlenku zpřístupnit údolí Lužnice pojal Klub českých turistů už v roce 1893 a o dva roky později začal za přispění hraběte Harracha s výstavbou turistické stezky. Vedla po kamenných terasách, byla prolámána a prostřílena skalami,
které místy sahaly až k vodě, a opatřena mostky i lavičkami.

Vydáte-li se dnes po této stezce, jedné z nejstarších značených tras u nás, budete u obce Stádlec míjet řetězový most – národní kulturní památku. Původně stál tento majestátní most už od poloviny devatenáctého století na Vltavě
u Podolska, ale před napuštěním Orlíku byl rozebrán a znovu složen v polovině sedmdesátých let právě tady.
Zároveň s tím zmizel jeden z posledních lužnických přívozů.

Fascinující je pohled na oblouk dalšího jedinečného mostu v Bechyni, známého pod poetickým názvem „Bechyňská duha“. Téměř šedesát metrů vysoký železobetonový elegán je tu už od roku 1928 a po rekonstrukci před pěti lety nadále poctivě slouží pěším, autům i železnici.

Možná zjistíte, že ujít celou trasu údolím z Tábora do Bechyně je pro vás příliš. V tom případě můžete stezku asi
po 11 km opustit. Od řeky půjdete po žluté značce 6301 k hradu Přiběnice, odtud je to pak po modré na zastávku
v Malšicích asi čtyři kilometry. Pokud pojedete vlakem zpět do Tábora nebo do Bechyně, nastane nejlepší okamžik, abyste si připomněli, že jedete po trati vůbec první elektrické dráhy v Rakousku Uhersku, vybudované zásluhou českého vynálezce a průmyslníka Františka Křižíka v letech 1902 až 1903.

František Křižík nebyl rodákem z kraje kolem Lužnice, ale zamiloval si ho. Žili zde jeho syn a dcera a rád se sem vracel, aby načerpal nové síly. Prožil dlouhý a velmi rušný život. Narodil se 8. července 1847 v rodině venkovského ševce v Plánici u Klatov. Přišel na svět jako vymodlené dítě, když už rodiče ani nedoufali – Františkově mamince
v té době bylo čtyřicet pět let. O to víc lásky a péče rodiče synovi věnovali. Peněz se jim nedostávalo, ale chtěli synovi dopřát dobré vzdělání, a tak se odstěhovali do Klatov, aby tam mohl pokračovat na nižší reálce. Žili v jedné malé místnosti, otec příštipkařil, matka posluhovala u varhaníka. Nevzdávali to, a tak František mohl v r. 1859 nastoupit
i do německé vyšší reálné školy v Praze v Karmelitské ulici.

Bydlel v nuzných podmínkách v rodině krejčího Sládka. Byl stále hladový, nevyspalý, přetížený, a tak není divu,
že mu učení (hlavně němčina, ze které propadl) nešlo nejlépe.

Po roce opakování přešel na českou reálku v Panské ulici, kde dokončil střední školu. To se již zmohl na studentský pokojíček a řádnou postel u své sestřenice Roubíčkové na Senovážném náměstí. Měl již i příjmy z udílení kondicí a jiné drobné výdělky a mohl ulevit svým rodičům. Po dokončení reálky však neměl prostředky na maturitní taxu a na techniku byl přijat jako mimořádný posluchač.

V roce 1870 si podal žádost k Ferdinandově dráze do Vídně. Vystřídal štace v Olomouci v Brně a v roce 1872,
kdy se oženil, nastoupil v Plzni. Tam potom žil s manželkou Pavlínou i se svou matkou dvanáct let. Přicházely děti,
ale z osmi jich přežily do dospělosti jen tři, dvě dcery a syn.

V roce 1878 jel Křižík na světovou výstavu v Paříži, kde poprvé uviděl vynález Rusa Jabločkova – obloukovou lampu. Ta ho tak zaujala, že si vedle služby u dráhy najal malou dílnu a vyráběl zlepšené obloukové lampy s posuvnými uhlíky. Zpočátku měl dva dělníky, bratry Heřmánkovy, kteří se pak s ním přestěhovali do Prahy a nikdy ho neopustili. Když
se ho po létech vnoučata vyptávala, jak se takový vynález dělá, smál se a říkal: „Ani dobře nevím, jak jsem na to přišel. Tak jsem si tak hrál po večerech a najednou to dobře svítilo, a vůbec, vynálezy dělají lidé jen z lenosti, aby sobě nebo druhým usnadnili práci.“

Křižíkova lampa byla vystavena roku 1881 v Paříži. Zakoupila ji Anglie, Amerika, Francie, Německo. Jeho lampy osvětlovaly slavnostní představení při oslavě narozenin císaře pána. To se již o Křižíkovi začínal dovídat celý svět. Dostával lukrativní nabídky, ale zůstával ve vlasti. V roce 1884 se s rodinou přestěhoval do Prahy a založil dílnu
na elektrické potřeby v Karlíně, která vyráběla hlavně osvětlovací zařízení pro továrny a obchody.

František Křižík prosazoval průmyslovou výstavu v Praze, což se mu také nakonec podařilo. Uskutečnila se v roce 1891 a k jejím nejpřitažlivějším exponátům patřila proslulá Křižíkova světelná fontána. V době výstavy také pořídil Křižík na své náklady první elektrickou dráhu v Praze – vedla z Letné na výstaviště. V sobotu 18. července 1891 vyjel první vůz, řízený samotným Křižíkem. Trať byla jen 800 metrů dlouhá. „Lidičky, ono to nebylo ani kilometr, ale koncesi jsem měl jak na Severozápadní dráhu, šest ministrů se na to muselo podepsat a ještě císař pán, než mně dovolili s tím vagonkem vyjet,“ smál se Křižík, když na to vzpomínal. Brzy potom navrhl vybudování řádné elektrické dráhy v Praze; městské radě trvalo schválení tohoto projektu tři roky. Z ulice Na Florenci u nynějšího Masarykova nádraží vedla trať dnešní Křižíkovou třídou v Karlíně do Libně a k Českomoravské továrně do Vysočan. První tramvaje zahájily každodenní provoz 19. března 1896. Následovaly dráhy pro Plzeň, Hradec Králové i pro Dubrovník (tehdy ještě rakouský). V roce 1896 sestrojil Křižík i svůj první elektromobil podobný kočáru s motorem o výkonu pět koní.

Na výstavě roku 1908 předvedl svůj nejnovější model elektrické lokomotivy. Dodal lustry do nově postaveného Národního divadla po požáru, vybudoval osvětlení v Písku, Jindřichově Hradci a dalších městech. „Vůdčí pohnutkou mojí práce byla snaha vyrovnat se druhým a zejména dokázat, že co dovedou cizinci, dovedeme i my, Češi. Proto
jsem se také do všeho ‚pletl‘, třebas jsem si byl vědom, že to není obchodní, že bych získal víc, kdybych se soustředil na velkovýrobu několika předmětů,“ vzpomínal Křižík.

V roce 1892 koupil Křižík v Praze-Karlíně pozemek, na kterém postavil dva obytné domy, za nimi pak tovární budovy. Továrna začala fungovat v r. 1894, ale téhož roku vyhořela. Pojišťovna nechtěla uhradit ani polovinu, přesto Křižík nepropustil ani jednoho z 200 dělníků. Za tři měsíce stála nová budova, i když to znamenalo velkou finanční ztrátu. Křižík byl však houževnatý. V roce 1911 koupil starý lihovar v Kolíně, přestavěl jej a na okolních pozemcích vybudoval objekty další továrny. Dostal naštěstí do vínku dobré zdraví a život měl velkoryse vyměřený. Stihl tak ještě postavit více než sto elektráren, třináct elektrických drah, šestnáct výstavišť a patnáct nádraží a samozřejmě do všech instaloval osvětlení.

To už dosáhl významného společenského postavení, v roce 1906 jej císař František Josef I. jmenoval členem Panské sněmovny, byl jmenován čestným doktorem věd, roku 1909 zvolen předsedou rakouské železniční rady… A zůstával
i nadále hrdým Čechem, s manželkou se například zúčastnil Všeslovanského sjezdu v Sofii.

Pokud Křižíkovi při veškeré práci zbyl čas, rád vyhledával společnost, tanec, divadlo, hudbu. Měl velký smysl pro humor. Večer s oblibou chodíval na sklenici piva k Pinkasům. Do konce svého života se zajímal o všechny technické novinky. Poslední léta pobýval částečně v Praze v Korunovační ulici, převážně však v milovaném kraji kolem
Lužnice v Bechyni u dcery nebo ve Stádlci u Tábora u syna Jana, kde 22. ledna 1941 ve věku 94 let zemřel.
Pochován je na vyšehradském Slavíně.